Zalétávání padáku Wegus RS

Jak se seřizuje a zalítává fungl nový padák Wegus RS od Honzy Čejpy, když je jeden „sám voják v poli?“

Špatně.

Ale jen do chvíle, než si ten jeden vzpomněl, jak před víc než třiceti lety zalítával své první vlastnoručně postavené rogalo.

 

Zkrátím to.

Nejprve jsem měl v úmyslu pověsit pod ten nádherný výtvor tříkolku, konkrétně kopii tříkolky kluků Čejpových. Tedy tu, která je sešroubovaná z ocelových pásků.

Ze své dosavadní modelářské praxe jsem zvyklý stavět modely co nejlehčí, ovšem při zachování maximální pevnosti a odolnosti proti poškození při haváriích. Proto jsem kostru té tříkolky začal vyrábět z duralových pásků tloušťky 2 mm a šířky 15 mm.

Pak jsem ale na YouTube objevil video ze zalétávání nového padáku (opět kluci Čejpovi)se zajímavým záběrem na tříkolku, která mi byla vzorem pro můj vlastní výrobek. Ta tříkolka se zřejmě potkala se zemí v poměrně velké rychlosti. Ten boční náraz na ní zanechal takové následky, že mne to úplně odradilo a tak ta první tříkolka zůstala nedokončená.

 

Pak jsem objevil na webu http://www.rcparagliding.cz/ odkaz na fotky tříkolky, svařené z ocelové kulatiny. Protože jsem původním povoláním strojař, tak jsem naznal, že právě tohle bude to pravé ořechové.

To jsem ale ještě netušil, jak těžké bude sehnat dobrého svářeče. Tak se také stalo, že první svařenec skončil (po marných pokusech uvést to dílo po svaření „uměleckým kovářem“ do alespoň přijatelné podoby) u popelnice jako dar sběračům kovů.

 

Když se to nepovedlo takto, tedy jako kompaktní svařenec z ocelové kulatiny, musí se to povést jako slepenec z překližky a smrkových lišt.

Původně jsem tu gondolu plánoval jako lehačku bez motoru pro klasické svahové létání. Pak mne ale napadlo, že by nebylo od věci přidat k tomu dozadu držák motoru. To proto, aby bylo možné s tím lítat jako s větroněm s pomocným motorem.

Tu „botu“ jsem zdárně dokončil a tak konečně došlo na zalítávání.

A nastaly problémy. Ať jsem se snažil sebevíc, stále se mi nedařilo seřídit délky řidiček tak, aby se ten padák dal vytáhnout nad hlavu bez toho, že by přepadl na některou stranu.

Tady jsem si vzpomněl na radu, kterou mi kdysi dávno dal můj děda. „Když se ti něco nedaří, tak se nikdy nevztekej. Místo toho si sedni a popřemýšlej o životě.“

Tak jsem popřemýšlel a bylo rozhodnuto.

Padák jsem odpojil od lehačky, poutka jsem zavěsil na duralovou tyčku tak, aby mezi nimi byla rozteč čtrnáct centimetrů, a šňůry řidiček jsem po provléknutí očky podvlékl pod natěsno utažená gumová oka. Připravil jsem si fixu, kterou jsem hodlal udělat znamení na šňůrce řidičky poté, co se mi podaří udržet padák nad hlavou.

Když jsem to měl všechno takto připravené, vyrazil jsem na blízký svah. Vítr v té době foukal sice poměrně slabý, ale naštěstí foukal přímo proti svahu, takže jsem mohl začít experimentovat.

Nejprve jsem obě řidičky nechal povolené, a když se mi ten padák stále nedařilo dostat nad hlavu, tak jsem ty řidičky postupně přitahoval. Dbal jsem přitom na to, aby ty řidičky byly pokaždé přitaženy rovnoměrně.

Asi po deseti minutách a nespočtu pokusů najednou stál ten padák nade mnou a kupodivu neměl snahu utíkat do stran. To už jsem věděl, že se dobré dílo podařilo.

Pro jistotu jsem ještě porovnal délky obou řidiček, a když jsem zjistil, že rozdíl mezi nimi je jen pár milimetrů, tak jsem je provizorně přivázal k úchytům na popruzích.

Když jsem pak ještě několikrát dostal ten padák nad hlavu a dokonce jsem s ním i popoběhl dolů ze svahu a on stále držel fazónu, tak jsem usoudil, že teď už to konečně poletí i s tou lehačkou. Jen mne tak trochu překvapilo, že po tom seřízení zůstává u toho padáku při plném nalití odtoková hrana po celé délce mírně zakřivená směrem dolů. Protože ale s padákem jako takovým nemám žádné zkušenosti, tak jsem usoudil, že takhle to asi má být.

 

Ostrý zálet probíhal na svahu. Ta lehačka přitom už samozřejmě měla namontovaný motor, zatím ale bez vrtule. Protože kupodivu foukalo opět jen málo (a to přitom na té naší Vysočině fouká, i když nefouká), byl každý let jen kopírování sklonu svahu. A protože po každém přistání následovala poměrně dlouhá procházka, tak jsem usoudil, že přece jen na ten motor připevním vrtuli a celou sestavu vyzkouším to jako klasický motorák.

A začaly se dít věci! Konečně došlo na klasické svahování traverzem s opatrnými zatáčkami nad otočnými body. Tak tohle bylo už lítání přesně takové, jaké jsem si představoval.

Při jednom přistání ale došlo k malé nehodě. Shýbal jsem se pro tu lehačku a přitom jsem zavadil o páčku plynu na vysílači. Tak se stalo, že mi ta roztočená vrtule nejen že sežrala jednu šňůrku, ona mi také parádně posekala dva prsty na pravé ruce. Co následovalo potom, to už si lze domyslet.

No, nadával jsem si do blbů nejen ten den, ale i celou následující noc. To proto, že ta vrtule mi na tom prstu utrhla kus nehtu a ta rána bolela natolik, že jsem toho té noci moc nenaspal.

 

Když se obě rány konečně zahojily (tu šňůrku jsem samozřejmě musel vyměnit já sám), rozhodl jsem se, že je nejvyšší čas, aby to opět šlo do luftu.

Jako na potvoru ten den foukalo nejen málo, ale navíc taky ze špatného směru, takže klasické svahování nepřicházelo v úvahu. Proto jsem se rozhodl, že ten svah využiju jen na start a dál už s tím poletím jako s motorákem.

To jsem si dal! Padák mi hned po startu „utekl“ po větru, a protože jsem v té době ještě neměl prakticky žádné zkušenosti, tak se mi nedařilo dostat ten padák zpátky a to i přesto, že motor „jel“ na plný výkon.

Skončilo to tím, že gondola narazila do země a protože jsem nestihnul včas vypnout motor, odnesla to další šňůrka a bylo po létání.

Doma jsem tu šňůrku vyměnil, a protože jsem tím vyčerpal rezervu, kterou Honza Čejpa přiložil k tomu padáku, zašel jsem do místní prodejny rybářských potřeb a zakoupil jsem pět metrů kevlarové šňůry stejné tloušťky, jen v zelené barvě. Teď mám tedy dost materiálu pro případ, že se opět povede neplánované setkání vrtule se šňůrou padáku. S výměnou padákové šňůry nemám jako bývalý rogalista a hlavně skálolezec žádný problém. Snad jen kdyby mi přitom nepřekážely ty moje chromé pazoury a pak už by bylo všechno OK.

 

Poslední lítání se uskutečnilo ve středu minulý týden a po něm jsem se už definitivně rozhodl, že odteď už bude pod tím padákem viset jen a pouze tříkolka s patřičně silným motorem. Ono se totiž stalo to, že se mi po startu proti větru sice podařilo nastoupat nějaké dva metry, ale pokus o zatáčku skončil nárazem gondoly do země. Tentokrát se to naštěstí obešlo bez jakéhokoliv poškození, ale od dalších pokusů o let jsem už raději upustil.

 

Jen tak pro zajímavost uvádím, s čím jsem to vlastně lítal.

O padáku už byla řeč v úvodu. Tady musím ještě jednou ocenit profesionalitu a hlavně trpělivost, jakou kluci Čejpovi věnovali vývoji právě tohoto padáku. Tady nesmím zapomenout také na paní Janu Čejpovou, bez jejíž pomoci by tenhle nádherný výtvor zřejmě nikdy nespatřil světlo světa.

 

Gondola je slepená ze dvou vrstev letecké překližky tloušťky 1,5 mm, mezi které jsem vložil skelnou tkaninu. Motor Turnigy 2836/8 je přišroubován v kleci z plechu a ocelové kulatiny a tato sestava je přichycená vruty ke gondole tak, že se celá sestava dá snadno odmontovat a z gondoly s pomocným motorem se tak stane „lehačka“ na svah.

Pohonná baterie je tříčlánek LiPol 2200 mAh a za řidičky tahají páky dvou „devítikilových“ serv HobbyKing HK15288A. Celá sestava váží dvě kila a dvanáct deka.

Abych se dostal na tuto váhu, musel jsem do té gondoly do těžiště zalepit pořádný bacan olova. Právě tohle dovažování mi vadilo ze všeho nejvíc. To proto, že mi jakékoliv dovažování modelu čímkoliv bylo vždycky proti srsti.

Odteď už s tím ale budu počítat a tak všechny další gondoly a tříkolky budu patřičně dimenzovat už při stavbě.

A takhle to vypadá konečné podobě:

Video

Bookmark the permalink.

Leave a Reply